Ochrana oznamovatelů v EU: Které země už zavedly whistleblowing a kdo má naopak zpoždění?

6. 10. 2022

Autoři: Lívia Djukić, František Kousal

Spolupracovala: Kateřina Nešpůrková

O tom, že Česká republika nestihla termín pro transpozici Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie („Směrnice o whistleblowingu“) bylo již napsáno mnohé. Firmy i veřejný sektor se vypořádávají s přímými účinky směrnice, které při absenci zákona nastaly. Koncem září bylo v Čechách ukončeno připomínkové řízení k novému návrhu zákona a upravená verze zamířila k Legislativní radě vlády. Často se ovšem zapomíná na to, že Směrnice o whistleblowingu prochází procesem transpozice i v ostatních zemích EU. Řada našich klientů již přistoupila k implementaci etické linky mimo jiné proto, že v zemích, kde mají své pobočky, je již whistleblowing povinný. Kterých evropských zemí se již ochrana oznamovatelů týká? Podívejte se na náš přehled, jak úspěšně či neúspěšně se ostatním 26 členským státům podařilo zavést Směrnici o whistleblowingu do jejich právních řádů.

Ač transpoziční lhůta Směrnice o whistleblowingu uplynula již 17. prosince 2021, není Česká republika zdaleka jediným členským státem, který do dnešního dne nepřijal zákon, jímž má být Směrnice do vnitrostátního právního řádu transponována. Zákon k dnešnímu dni přijalo pouze 10 členských států, konkrétně Dánsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Malta, Portugalsko a Švédsko. Celkem 16 členských států do dnešního dne zákon o ochraně oznamovatelů nepřijalo a návrhy těchto zákonů se nacházejí v různých fázích legislativních procesů. Jediné Maďarsko dosud ani nezahájilo práce na přípravě návrhu zákona a ochrana oznamovatelů je zde v nedohlednu.

Proces transpozice Směrnice o whistleblowingu se v řadě členských států potýká s komplikacemi. Návrhy transpozičních zákonů jsou značně kritizované a rozsáhlým způsobem připomínkované, v některých případech byly zcela přepracované. Například rumunský ústavní soud už i stihl rozhodovat o ústavnosti schváleného rumunského zákona. Ačkoli žádný rozpor s ústavním pořádkem neshledal, rumunský prezident se nakonec rozhodl zákon i přesto vrátit zpět do parlamentu. Legislativní proces v mnoha zemích tak trvá déle, než bylo původně očekáváno.

Již před přijetím Směrnice o whistleblowingu zajišťovaly některé státy oznamovatelům určitý (vyšší či nižší) standard ochrany, a transpozice nové evropské úpravy je tak pro ně o něco jednodušší. Například Francie novelizovala stávající protikorupční zákon známý pod označením Sapin II, a berličku v podobě existující právní úpravy využily i státy jako Irsko, Rumunsko, Nizozemsko či sousední Slovensko.

Ve většině zemí EU však nemá ochrana oznamovatelů žádnou tradici. Je proto zajímavé sledovat, jak státy, ač vycházejí ze společného evropského rámce, zavádějí různá pravidla pro oznamování a ochranu oznamovatelů. Některé státy jdou svou úpravou nad rámec Směrnice o whistleblowingu. Například Španělsko plánuje motivovat osoby, které se samy podílely na porušení předpisů k podání oznámení zavedením tzv. clemency programu (mírnějším potrestáním pachatele – oznamovatele v navazujícím trestním řízení). Německo chce poskytovat ochranu whistleblowerům, kteří oznámí nejenom porušení právních předpisů v oblastech vymezených Směrnicí o whistleblowingu, ale i spáchání jakéhokoli trestného činu i vybraných přestupků podle německého práva. Rakousko se chystá nad rámec Směrnice o whistleblowingu přiznat oznamovatelům ochranu při oznámení korupčního jednání bez ohledu na oblast, ve které ke korupci došlo.

Jiné právní řády se v rámci transpozice dostávají do rozporu se Směrnicí o whistleblowingu. Například aktuální slovenský zákon o ochraně oznamovatelů stanovuje 90denní lhůtu pro prověření přijatého oznámení, s možností jejího případného prodloužení o dalších 30 dnů. Návrh novely zákona nijak nezohledňuje, že Směrnice o whistleblowingu ukládá k prověření oznámení lhůtu 3 měsíců bez možnosti jejího dalšího prodloužení.

Jako problematický se rovněž ukazuje výklad Evropské komise k zavádění skupinových oznamovacích systémů, podle kterého korporace s více než 249 zaměstnanci nemohou sdílet oznamovací systémy. Velké země jako Německo, Francie nebo Španělsko jdou proti tomuto výkladu a umožňují sdílení oznamovacího systému společnostem ve skupině bez ohledu na jejich velikost. Totožný přístup zastává i Dánsko či Rakousko. Našim klientům, kteří jsou často součástí větších koncernů se sídlem v těchto zemích, v tuto chvíli velmi často radíme, jak se vypořádat s tlakem mateřských společností zavést koncernový systém, když český zákonodárce s takovým řešením nepočítá a vyžaduje, aby každá společnost s více než 249 zaměstnanci měla svůj vlastní oznamovací systém.

Rakousko si v navrhované právní úpravě zahrává s pravidly ochrany osobních údajů, když navrhuje stanovit retenční dobu (dobu, po kterou je možné uchovávat informace o podaném oznámení) až na 30 let, což může být v rozporu se zásadou omezení uložení osobních údajů pouze po nutně nezbytnou dobu.

Zajímavé jsou i přístupy jednotlivých zemí ke stanovení výše pokut za porušení zákonných povinností. Některé země, např. Chorvatsko, Slovinsko či Lotyšsko zavádějí vyloženě symbolické pokuty, jejichž maximální výše nepřevyšuje jednotky tisíc eur. Na druhé straně Portugalsko, Litva či Irsko uzákonily pokuty dosahující výše 250 tisíc eur. Provinilce plánuje nejpřísněji trestat Belgie, kde mohou finanční sankce dosáhnout až 5 % celkového ročního obratu, a Estonsko, jehož návrh zákona počítá s pokutami až do výše 400 tisíc eur.

Legislativní proces týkající se Směrnice o whistleblowingu ještě nějakou dobu v Evropě poběží. V České republice již text zákona známe, a protože víme, že implementační proces zabere (obzvlášť ve větších společnostech) i několik týdnů, je rozumné začít s přípravou na whistleblowing včas. Při přípravě pak doporučujeme zmapovat si aktuální stav transpozice nejen v České republice, ale rovněž ve všech zemích EU, kde vykonáváte své obchodní aktivity. Pouze vhodný, na míru šitý design etické linky vám může nejenom ušetřit náklady na její provoz, ale rovněž eliminovat rizika spojená s nesplněním požadavků na ochranu oznamovatelů v zahraničních jurisdikcích.