Nové finanční limity pro zadávání veřejných zakázek a nález Ústavního soudu k rozhodování úředníků o vynaložení veřejných finančních prostředků

20. 11. 2019

Autoři: Adéla Havlová, František Korbel, Romana Derková

Snížení finančních limitů pro zadávání veřejných zakázek od 1. 1. 2020

Po dvou letech nastavila Evropská komise („Komise“) opětovně nové finanční limity pro zadávání veřejných zakázek, které určují hranici mezi podlimitními a nadlimitními zakázkami, a to s účinností od 1. 1. 2020. Učinila tak prostřednictvím nařízení Komise vydaných dne 30. 10. 2019, kterými došlo ke změně jednotlivých zadávacích směrnic v části upravující prahové hodnoty pro nadlimitní veřejné zakázky. Zároveň upravila Komise prostřednictvím svého Sdělení 2019/C 370/01 ze dne 31. 10. 2019 odpovídající hodnoty finančních limitů v národních měnách.

Důležitou informací je, že poprvé v historii přistoupila Evropská komise ke snížení částek finančních limitů. K dosažení hodnoty nadlimitní veřejné zakázky tak bude od ledna 2020 docházet už při nižších finančních částkách než nyní.

Pro srovnání a lepší orientaci uvádíme v přehledné tabulce níže porovnání aktuální výše finančních limitů se stavem účinným od 1. ledna 2020, a to při zadávání veřejných zakázek veřejnými zadavateli a při zadávání sektorových veřejných zakázek.

Finanční limity při zadávání veřejných zakázek (směrnice 2014/24/EU)
	do 31. 12. 2019	od 1. 1. 2020
a) VZ na stavební práce	5 548 000 € 149 224 000 Kč	5 350 000 € 137 366 600 Kč
b) VZ na dodávky a služby zadávané ústředními orgány státní správy	144 000 € 3 873 000 Kč	139 000 € 3 568 964 Kč
c) VZ na dodávky a služby zadávané veřejnými zadavateli na nižší úrovni	221 000 € 5 944 000 Kč	214 000 € 5 494 664 Kč
d) VZ na sociální a jiné zvláštní služby	750 000 € 20 172 000 Kč	750 000 € 19 257 000 Kč
Finanční limity při zadávání sektorových veřejných zakázek (směrnice 2014/25/EU)
	do 31. 12. 2019	od 1. 1. 2020
a) VZ na dodávky a služby, soutěže o návrh	443 000 € 11 915 000 Kč	428 000 € 10 989 328 Kč
b) VZ na stavební práce	5 548 000 € 149 224 000 Kč	5 350 000  € 137 366 600 Kč
c) VZ na sociální a jiné zvláštní služby	1 000 000 € 26 897 000 Kč	1 000 000 € 25 676 000 Kč

Pro rozhodnutí, kterou výši finančního limitu použít, a tedy jaký režim zadávání zvolit, bude rozhodující datum zahájení zadávacího řízení, neboť předpokládaná hodnota veřejné zakázky zadávané v zadávacím řízení se stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení. Zvýšená pozornost bude potřeba v případě využití zákonných výjimek pro podlimitní zakázky – skutečnost, že se jedná o podlimitní zakázku, musí být podle § 16 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek naplněna k okamžiku uzavření smlouvy.

Především u zadávacích řízení připravovaných v závěru letošního roku s plánovaným vyhlášením v roce 2020 bude třeba pečlivě ověřit, zda se bude jednat o nadlimitní zakázku či nikoliv.

Podle plánu legislativních prací vlády dojde k předložení návrhu nařízení vlády[1], které stanoví nové finanční limity a částky pro účely zákona o zadávání veřejných zakázek, v průběhu prosince 2019.

Závěrem dodáváme, že nařízení Komise mění pouze hraniční hodnoty mezi podlimitními a nadlimitními zakázkami. Národní limity stanovené pro veřejné zakázky malého rozsahu (tj. 2 mil. Kč pro dodávky a služby a 6 mil. Kč pro stavební práce) zůstávají nadále zachovány.

Podle nálezu Ústavního soudu nemohou být úředníci při rozhodování „jednou nohou ve vězení“

Ústavní soud se nálezem II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019 zastal státních úředníků při jejich rozhodování o účelnosti a hospodárnosti vynaložených finančních prostředků. Učinil tak v kauze tehdejšího náměstka ministra financí („stěžovatel“), který v době výkonu své funkce zadal v reakci na nález Ústavního soudu o regulaci hazardu dvě veřejné zakázky v celkové hodnotě 1 464 399 Kč, jejichž předmětem bylo vypracování dvou právních analýz týkajících se regulace hazardu v rámci samostatné působnosti obcí.

Podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 1 (který byl následně potvrzen Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem ČR) bylo zadání externích analýz nehospodárné a nadbytečné, neboť stěžovateli musel být předem znám jejich výsledek, navíc analýzu bylo možné zpracovat vlastními kapacitami ministerstva financí. Z uvedeného důvodu byl stěžovatel uznán vinným za porušení povinností při správě cizího majetku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest a dále povinnost k náhradě škody poškozené strany, tj. České republice – Ministerstvu financí – ve výši odpovídající celkové hodnotě zadaných zakázek.

Ústavní soud se v nálezu ztotožnil s procesními námitkami stěžovatele, že z rozsudku vůbec nevyplývá, jak byl prokázán úmysl stěžovatele a na základě jakých důkazů obvodní soud rozhodl o jeho vině. Dle stěžovatele nemělo ministerstvo kapacitu vlastních právních expertů a zadání externích analýz tak bylo odůvodněné a v souladu s interními předpisy, navíc provedené dle instrukcí nadřízeného ministra, tudíž v souladu s péčí řádného hospodáře.

Podle názoru Ústavního soudu, jenž přihlédl i k „dobové“ situaci, ve které stěžovatel jednal, která byla na ministerstvu financí po vydání nálezu Ústavního soudu o regulaci hazardu velmi hektická, se stěžovatel nedopustil žádného zjevného individuálního excesu, ale postupoval formálně obvyklým způsobem a podle interních pravidel. Obecné soudy nezohlednily při posouzení případu některé důkazy, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručený Listinou základních práv a svobod, a nerespektovaly ani zásadu presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) ani podpůrnou funkci trestního práva, které se aplikuje až v případě, kdy jiné prostředky práva uplatnit nelze.

V případě porušení právních předpisů, jejichž společným rysem je důraz na odbornou péči a účelné, řádné a hospodárné využívání peněžních prostředků k plnění funkcí státu, bylo podle Ústavního soudu na místě zvážit, zda je skutečně nezbytné přistoupit k aplikaci trestněprávních institutů a zda nebylo vhodnější přistoupit k jiným právním prostředkům. Jinými slovy ne každé iracionální, nehospodárné či dokonce protiprávní jednání dosahuje takové intenzity společenské škodlivosti, že musí být nutně potrestáno prostředky trestního práva. Ty musí být využívány pouze v případě, nepřichází-li v úvahu použití jiných prostředků (tzv. princip ultima ratio). Při menší míře škodlivosti jednání lze uvažovat např. o odpovědnosti v rámci pracovněprávního vztahu.

Ve vztahu k zásadě ultima ratio Ústavní soud konstatoval: „Pokud by totiž tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně ‚jednou nohou ve vězení‛, což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti a ke zlidovění rčení, podle kterého ‚kdo nic nedělá, ani nic nezkazí‛. Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě.“^[2]

Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, spolu s usnesením Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, zrušil. Názor Ústavního soudu bude podle našeho názoru možné aplikovat jak ve veřejné sféře, tak i obecně pro interpretaci zásady postupovat s péčí řádného hospodáře.

---

[1] Návrh nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 172/2016 Sb., o stanovení finančních limitů a částek pro účely zákona o zadávání veřejných zakázek, ve znění nařízení vlády č. 471/2017 Sb., dostupný zde: https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite-dokumenty/plan-legislativnich-praci-vlady-na-rok-2019-170977/

[2] Viz bod 45. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://www.usoud.cz/aktualne/trestni-postih-jako-krajni-opatreni-subsidiarita-trestni-represe/.

PDF ke stažení