O odpovědnosti poskytovatelů služeb často rozhodují drobné nuance, říká František Korbel

22. 3. 2018

Zdroj: pravniprostor.cz (22. 3. 2018)

Hlavní problém odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti spočívá v otázce pasivity a aktivního vědomí o protiprávnosti zpracovávaných informací, říká v rozhovoru pro Právní prostor Mgr. František Korbel, Ph. D. Se svým příspěvkem na téma Ne-odpovědnost poskytovatelů služeb informační společnosti v digitálním světě vystoupí na kongresu Právní prostor 2018.  

Co si představit pod pojmem služby informační společnosti?

Na první pohled by se snad mohlo zdát, že něco pro specialisty v oblasti IT, ale to je omyl. Jde v podstatě o vše, co v elektronickém světě používáme všichni každý den. Telefon, datové připojení, wi-fi, internetové vyhledávače, informační servery, diskusní fóra, úložiště. Ale pak i některé procesy na pozadí, které využíváme, aniž bychom o tom věděli, zejména caching.

Během kongresu budete hovořit především o odpovědnosti poskytovatelů těchto služeb. Za co všechno mohou být poskytovatelé odpovědní?

Zcela nepochybně jsou odpovědní za své jednání. Jako každý podnikatel a člověk. To, o čem se ale budeme bavit, je uživatelský obsah. Tedy přenášené nebo ukládané informace uživatelů těchto služeb. A tam je situace podstatně složitější. A je též předmětem ostrých sporů mezi poskytovateli služeb, nositeli práv k informacím, uživateli a jejich zájmovými skupinami. Tyto otázky mají i výrazný ústavní rozměr (právo na informace vers. ochrana majetkových a osobnostních práv) a podléhají dopadům evropského práva a judikatury SD EU.

V rámci odpovědnosti existuje tzv. výjimka Safe Harbour. Co vyjadřuje?

Režim Safe Harbour (bezpečný přístav) vyjadřuje základní princip úpravy omezení odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti za uživatelský obsah vyjádřený ve směrnici o elektronickém obchodu a v českém zákoně o některých službách informační společnosti. Jde o soubor podmínek, které v různých situacích vylučují odpovědnost poskytovatele služby. Bez nich by z hlediska odpovědnosti vůbec nebylo poskytování služeb informační společnosti možné.

Podle jaké právní úpravy tedy budou poskytovatelé postihováni?

Pokud poskytovatel služby vybočí z hranic režimu Safe Harbour, odpovídá v plném rozsahu podle občanského zákoníku. Hlavním problémem je otázka pasivity poskytovatele služby oproti aktivnímu vědomí o protiprávnosti zpracovávaných informací. Často rozhodují drobné nuance. Popíšeme si to na rozdílech případů Google vers. Louis Vuitton a L´Oréal  vers. eBay řešených v judikatuře SD EU.

Jaké jsou sankce za porušení povinností poskytovatele?

To je trochu jiná otázka. Bavíme se tu primárně o odpovědnosti v soukromém právu, takže klasická veřejnoprávní sankce zde není, není-li současně spáchán přestupek nebo trestný čin, což samozřejmě nelze vyloučit. Ale v soukromém právu nás zajímají spíše nároky, jaké vznikají poškozené straně. Těch je obecně několik; od zdržovacího nároku, přes náhradu škody až po satisfakci nemajetkové újmy.

S blížící se účinností GDPR se objevují otázky, jakým způsobem dál poskytovat přístup k WI-FI. Je konec nezabezpečeným sítím?

O tom bych chtěl také mluvit. Odbornou veřejnost vzrušil před nedávnem rozsudek SD EU v případu Mc Fadden vers. Sony Music Germany. Jeho aplikace by skutečně v mnoha případech znamenala konec bezplatného připojení k internetu prostřednictvím veřejných wi-fi sítí bez hesla a identifikace uživatele. V mnoha případech nejsou jiné alternativy příliš reálné, viz pražské tramvaje či metro. Nicméně i v Německu byl rozsudek kritizován a byl překonán legislativní změnou, která toto připojení zase umožnila.

Jaké další kroky by měli hráči na poli poskytování služeb informační společnosti učinit?

Poskytovatelé služeb by měli vedle zákona plnit i standardy dobré praxe a soft law. Zejména spolupracovat s důvěryhodnými oznamovateli ilegálního obsahu a reagovat rychle na jeho notifikace. Naopak nositelé práv by se měli zaměřit na zvýšení uživatelské nabídky legálního přístupu zejména k audiovizuálnímu obsahu on-line, který není valný a bohužel tak sám vytváří zdroj poptávky po jiném způsobu přístupu k autorsky chráněným dílům.

Mgr. František Korbel, Ph. D.

Advokát, partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS. V letech 2007 – 2013 náměstek pro legislativu a informatiku několika ministrů spravedlnosti. Od roku 2006 je členem Legislativní rady vlády. Člen rozkladové komise prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, vedoucího Úřadu vlády a ministra financí a poradní komise Ministra spravedlnosti. Vysokoškolský učitel na katedře správního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Problematiku práva na informace přednáší dlouhodobě studentům výběrového semináře Právo na informace (posluchači z řad povinných subjektů až po soudce v rámci Justiční akademie). Je autorem a spoluautorem řady publikací k tomuto tématu a spoluautorem návrhu zákona o registru smluv.